RSSVšechny záznamy označené: "Hosni Mubarak"

Egypt at the Tipping Point ?

David B. Ottaway
In the early 1980s, I lived in Cairo as bureau chief of The Washington Post covering such historic events as the withdrawal of the last
Israeli forces from Egyptian territory occupied during the 1973 Arab-Israeli war and the assassination of President
Anwar Sadat by Islamic fanatics in October 1981.
The latter national drama, which I witnessed personally, had proven to be a wrenching milestone. It forced Sadat’s successor, Hosni Mubarak, to turn inwards to deal with an Islamist challenge of unknown proportions and effectively ended Egypt’s leadership role in the Arab world.
Mubarak immediately showed himself to be a highly cautious, unimaginative leader, maddeningly reactive rather than pro-active in dealing with the social and economic problems overwhelming his nation like its explosive population growth (1.2 million more Egyptians a year) and economic decline.
In a four-part Washington Post series written as I was departing in early 1985, I noted the new Egyptian leader was still pretty much
a total enigma to his own people, offering no vision and commanding what seemed a rudderless ship of state. The socialist economy
inherited from the era of President Gamal Abdel Nasser (1952 na 1970) was a mess. The country’s currency, the pound, was operating
on eight different exchange rates; its state-run factories were unproductive, uncompetitive and deep in debt; and the government was heading for bankruptcy partly because subsidies for food, electricity and gasoline were consuming one-third ($7 miliarda) svého rozpočtu. Káhira se ponořila do beznadějné bažiny blokované dopravy a hemžícího se lidstva – 12 milionů lidí se vtěsnalo do úzkého pásu země hraničící s řekou Nil., většina žijících tváří v tváři v zchátralých činžovních domech ve stále se rozšiřujících městských slumech.

| září 02, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

Nesprávná míra politického islámu

Martin Kramer

Snad žádný vývoj poslední dekády dvacátého století nezpůsobil na Západě tolik zmatků jako vznik politického islámu. Co to jen předpovídá? Je to proti moderně, nebo je to efekt moderny? Je to proti nacionalismu, nebo je to a
forma nacionalismu? Je to snaha o svobodu, nebo vzpouru proti svobodě?
Člověk by si řekl, že na tyto otázky je těžké odpovědět, a že by vyvolaly hluboké debaty. Přesto v posledních několika letech, v rámci akademie se objevil překvapivě široký konsensus ohledně způsobu, jakým by se měl politický islám měřit. Tento konsenzus má
se začaly šířit i do částí vlády, zejména v U.S. a Evropě. Bylo vytvořeno paradigma, a jeho tvůrci tvrdí, že jeho spolehlivost a platnost jsou nezpochybnitelné.
Toto nyní dominantní paradigma probíhá následovně. Arabský Blízký východ a severní Afrika se hýbou. Národy v těchto zemích jsou stále pod různými autoritářskými nebo despotickými režimy. Pohání je však stejná univerzální touha po demokracii, která proměnila východní Evropu a Latinskou Ameriku. Skutečný, neexistují žádná hnutí, která bychom snadno poznali jako demokratická hnutí. Ale z historických a kulturních důvodů, tato univerzální touha nabyla podoby islamistických protestních hnutí. Pokud tyto nevypadají
jako demokratická hnutí, je to pouze důsledek naší vlastní odvěké zaujatosti vůči islámu. Když se zvedne závoj předsudků, člověk uvidí islamistická hnutí taková, jaká jsou: funkční ekvivalenty demokratických reformních hnutí. Skutečný, na okraji těchto hnutí jsou skupiny, které jsou atavistické a autoritářské. Někteří jejich členové mají sklony k násilí. Tohle jsou “extremisté." Ale mainstreamová hnutí jsou v podstatě otevřená, pluralitní, a nenásilně, vedené “mírní” nebo “reformistů." Tyto “mírní” mohou být posíleny, pokud se stanou partnery v politickém procesu, a prvním krokem musí být dialog. Ale nakonec, nejúčinnějším způsobem, jak islamisty domestikovat, je umožnit jim sdílet nebo vlastnit moc. Není zde žádná hrozba, pokud ji Západ nevytvoří, podporou aktů státní represe, které by islamistům odepřely přístup k účasti nebo moci.

| Srpna 18, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

EGYPT: BEZPEČNOSTNÍ, POLITICKÝ, A ISLAMISTICKÉ VÝZVY

Sherifa Zuhur

Tato monografie se zabývá třemi problémy současného Egypta: selhání vládnutí a politického vývoje, pokračující síla islamismu, a boj proti terorismu. Je snazší řešit jejich obrysy v Egyptě, pokud jsou posuzovány samostatně. Nejsou, nicméně, samostatné nebo nezávislé; další zacházení s nimi jako s podmínkami, které se vzájemně vylučují, povede k další krizi.
Egyptská vláda uzavřela příměří se svými nejproblematičtějšími islamistickými militanty 1999. Nicméně, násilí se znovu objevilo z nových zdrojů islamistické militantnosti 2003 do 2006. Všechny dříve zastávané závěry o roli síly státu
proti hnutím, která vedla k příměří, jsou nyní neplatná, protože se zdá, že „al-Qa’idismus“ může pokračovat
mor zemi nebo, Vskutku, regionu jako celku.
V důsledku, byl zpomalen důležitý proces politické liberalizace, a dovnitř 3 na 4 let, ne-li dříve, Politická bezpečnost a stabilita Egypta budou ohroženy. Rozšířená ekonomická a politická nespokojenost by mohla toto datum posunout kupředu. Navíc, pokračující lidová podpora umírněného islamismu by mohla vést k situaci, kdy by současný mír mohl narušit, pokud a
komplexní mírové urovnání s Palestinci- Arabsko-izraelský konflikt je dosažen, a pokud různé jiné
do hry měly vstoupit faktory.

| Srpna 12, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

proč neexistují arabské demokracie ?

Larry Diamond

During democratization’s “third wave,” democracy ceased being a mostly Western phenomenon and “went global.” When the third wave began in 1974, the world had only about 40 democracies, and only a few of them lay outside the West. By the time the Journal of Democracy began publishing in 1990, there were 76 electoral democracies (accounting for slightly less than half the world’s independent states). Podle 1995, that number had shot up to 117—three in every five states. By then, a critical mass of democracies existed in every major world region save one—the Middle East.1 Moreover, every one of the world’s major cultural realms had become host to a significant democratic presence, i když opět s jedinou výjimkou — arabským světem.2 O patnáct let později, tato výjimka stále platí.
Pokračující absence byť jediného demokratického režimu v arabském světě je nápadná anomálie – hlavní výjimka z globalizace demokracie.. Proč neexistuje arabská demokracie? Vskutku, proč je tomu tak, že mezi šestnácti nezávislými arabskými státy Blízkého východu a pobřežní severní Afriky, Libanon je jediný, kdo kdy byl demokracií?
Nejčastějším předpokladem deficitu arabské demokracie je, že musí mít něco společného s náboženstvím nebo kulturou. Po všem, jediná věc, kterou všechny arabské země sdílejí, je, že jsou arabské.

| Srpna 07, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

POZNÁMKY K POLITICE A PRAXI

Kenneth Roth

Dnes, virtually every government wants to be seen as a democracy, but many resist allowing the basic human rights that would make democracy meaningful because that might jeopardize their grasp on power. Instead, governments use a variety of subterfuges to manage or undermine the electoral process. Their task is facilitated by the lack of a broadly accepted definition of ‘democracy’ akin to the detailed rules of international human rights law. But much of the problem lies in the fact that, because of commercial or strategic interests, the world’s established democracies often close their eyes to electoral manipulation, making it easier for sham democrats to pass themselves off as the real thing. Tento souhlas podkopává úsilí o prosazování lidských práv, protože pro organizace na ochranu lidských práv může být obtížnější stigmatizovat vládu za její porušování lidských práv, když se tato vláda může chovat jako akceptovaná „demokracie.“ Hnutí za lidská práva stojí před výzvou. upozornit na triky používané diktátorskými režimy k předstírání demokratické vlády a vyvinout tlak na zavedené demokracie, aby odmítly přijmout tyto uchazeče do klubu laciných demokracií. Klíčová slova: občanská společnost, podpora demokracie, diktatura, volby,
volební manipulace, politické násilí Málokdy byla demokracie tak uznávaná, a přesto tak porušována, tak propagovaný a přitom tak nerespektovaný, tak důležité a zároveň tak zklamání. Demokracie se stala klíčem k legitimitě. Few governments want to be seen as undemocratic. Yet the credentials of the claimants have not kept pace with democracy’s
growing popularity. These days, even overt dictators aspire to the status conferred by the democracy label. Determined not to let mere facts stand in their way, these rulers have mastered the art of democratic rhetoric which bears
little relationship to their practice of governing.
This growing tendency poses an enormous challenge to the human rights movement. Human rights groups can hardly oppose the promotion of democracy, but they must be wary that the embrace of democracy not become a subterfuge for avoiding the more demanding standards of international human rights law. Skupiny pro lidská práva musí zvláště trvat na tom, aby jejich přirození vládní spojenci – zavedené demokracie – nedovolili, aby jim v cestě stály konkurenční zájmy a krátkozraké strategie.
objetí bohatšího, smysluplnější pojem demokracie.

| Srpna 04, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

2005 HODNOCENÍ PARLAMENTNÍCH VOLEB V EGYPTĚ

MEZINÁRODNÍ REPUBLIKÝ INSTITUT

S překvapivým prohlášením prezidenta Husního Mubaraka o změně ústavy a prvním přímém jednání, prezidentské volby pro více kandidátů v září tohoto roku, zdálo se, že egyptská vláda učinila politickou reformu prioritou
a byl odhodlán otevřít dveře větší politické konkurenci. The presidential election initially held symbolic significance and the promise of setting the stage for further reform and greater citizen participation. Nicméně, whether this symbolic step toward expanded democratic participation can be characterized as the start of a genuine democratic transition leading to a sustained system of democracy
remains in doubt. The 2005 parliamentary election process suggests otherwise.
The three rounds of parliamentary elections in November and December 2005 appear to have been deeply flawed and will be most remembered for escalating tension over each successive round and outright violence resulting in 12 deaths. Overt intimidation cast a menacing shadow over the second and third phases of elections in particular, a nízká volební účast – stejně jako u prezidentských voleb – byla pozoruhodným rysem, který podtrhoval pokračující apatii občanů v politickém procesu. Kupování hlasů
byl také nekontrolovatelný. Přesto i přes toto, je třeba poznamenat, že otevřená kampaň pro opoziční kandidáty byla povolena a že byly provedeny některé důležité procedurální změny v důsledku stížností vzešlých z prezidentských voleb. Celkově, zdá se, že parlamentní volby naznačují, že vládní politika zanechala sekulární opozici extrémně slabou. Ačkoli Egypt poskytuje zapojení politických stran – což je pozitivní atribut v regionu, kde politické strany nejsou vždy povoleny – nedostatek skutečné politické soutěže je všudypřítomný problém, který představuje hlavní překážku pro trvalé demokratické změny..
The most notable features that shaped the electoral environment for parliamentary elections were the fracture and competition between official National Democratic Party-endorsed candidates and those not selected who ran as independents; the inevitable weakness of the secular opposition parties as a result of emergency laws that limited development; and the ability of the Muslim Brotherhood to campaign
freely and demonstrate its strength on the ground despite its status as an illegal
organization.
The new parliament, comprised of a majority of NDP members, the near absence of opposition party members, and a solid minority bloc of independents affiliated with the Muslim Brotherhood will present a new challenge for the regime and leave democratic reformers uncertain as to their future.
| Srpna 04, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

Egyptian Politics 2006

Sarah Ben Nefissa


Rok 2006 v egyptské politice předcházelo období bezprecedentně širokého hnutí za demokracii, politické a institucionální reformy, první ‚pluralistické‘ prezidentské volby, což potvrdilo Husního Mubaraka v jeho funkci a konečně, parlamentní volby, s významným vstupem Muslimského bratrstva do Lidového shromáždění, který vyhrál 88 z celkových 444 míst. Rok 2006 sám, na druhou stranu, byl charakterizován odlivem demokratického aktivismu, návrat režimu k autoritářským metodám a především,konsolidace scénáře „dědičného politického nástupnictví“., Gamal Mubarak nastoupil po svém otci. V každém případě, regionální situaci, zejména vítězství Hamásu v Palestině, válka vedená Hizballáhem proti izraelským vojenským silám v Libanonu a vzestup Íránu jako možné budoucí regionální mocnosti,významně přispěl ke snížení mezinárodního a zejména amerického tlaku na demokratizaci egyptského režimu. Ten tak upevnil svou kontinuitu. Egypt 2006 byl také jevištěm důležitých sociálních hnutí, jako by došlo ke změně politického klimatu 2005 měla opožděné účinky na jiné sféry, v tomto případě, sociální a dělnické hnutí. Demokratické hnutí iniciované a rozvíjející se v řadách politické a intelektuální elity ustoupilo v r. 2006 kvůli řadě faktorů: deziluze způsobená špatnými politickými a institucionálními výsledky 2005; demobilizace části aktérů; represivní postoj vůči nim;a nakonec, rostoucí vnitřní rozdělení. To byl přesně případ egyptského Hnutí za změnu, známější pod svým sloganem, 'Rybolov,“ nebo „Dost,“, který byl jedinečný, protože sjednotil všechny větve politické opozice v zemi, včetně islamistické politické tendence.

| července 31, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

Pravé poledne v Egyptě

Devika Parashar

F. Andy Messing


Paralely mezi egyptským prezidentem Husním Mubarakem a sesazeným šáhem Mohammedem Rezou Pahlavim z Íránu, přitahují pozornost. V 1979, před notoricky známou islámskou revolucí, kterou podnítil a kontroloval radikální muslimský duchovní ajatolláh Ruholláh Chomejní, šáh ovládal osobní a autoritativní moc způsobem srovnatelným s tehdejšími diktátory: Ferdinand Marcos na Filipínách, Anastasio Somoza v Nikaragui, a dříve, Fulgencio Batista na Kubě. These rulers brandished their power with little restraint, unencumbered by the rule of law and basically insensitive to the needs of their populace. bohužel, Hosni Mubarak alarmingly resembles these former dictators in social, political, economic and security issues. He is inadvertently pushing his country towards an Islamic revolution. As an earlier example, the shah of Iran slowly strangled his country by reigning with a heavy-hand through his unfettered security force. He narrowed the sociopolitical base of his government and distorted the economy by monopolistic actions. This modus operandi reflects Mr. Mubarak’s current regime, whose survival depends on his ability to reverse these trends. Podle toho, pan. Mubarak uses his “Central Security Force,” that now consists of more than half of his entire military, to impose a measure of censorship on the mass media and ban most forms of political organization, activities and literary expression. Like the shah, he has established control over physical action, selectively executing opposition, imprisoning and exiling thousands of people who oppose his policies. Nedávno, the leading English language newspaper Al-Ahram Weekly reported an upsurge in deaths due to police brutality. Another Arab news source reported the barring of human-rights groups from attending secret military trials. Economically, pan. Mubarak monopolistically privatizes the highly regulated Egyptian economy, fostering creation of an exclusive industrial bourgeoisie. He invites only pro-Mubarak businesses to work within his development schemes. Like the shah, he has alienated large sections of the public and private sectors, potlačuje tak jakýkoli reálný ekonomický růst. Politicky, pan. Mubarak zasáhne proti občanské účasti, v podstatě potlačování politické opozice; zatímco jeho nedostatek vládní transparentnosti prakticky zaručuje hojnou korupci v celém světě 4 miliony silná byrokracie. Stejně důležité, je nedostatečná reakce vlády na krize. Informoval o tom týdeník Al-Ahram 20 vlakové srážky mezi 1995 a srpen 2006. V každém případě, vláda vytvořila neúčinnou a neorganizovanou radu krizového řízení, kterou se nepodařilo napravit
problém. Protože vláda nedokázala uspokojit potřeby svých lidí, Muslimské bratrstvo (al-Ikhwan) zaplnila prázdnotu zřízením sociálních služeb, jako jsou zdravotní kliniky a programy pro mládež, efektivně reagovat na různé situace. Prvním a nejznámějším příkladem toho byla jejich mobilizace po r 1992 jižní Káhiru zasáhlo zemětřesení. Muslimské bratrstvo tehdy poskytlo pomoc při katastrofách, a pokračuje v tom, čímž se zvýší jeho přilnavost. dodatečně, Muslimské bratrstvo nenásilně převzalo kontrolu 15 procenta velkých profesních sdružení, které tvoří větší část egyptské střední třídy. V posledních parlamentních volbách v r 2005, Muslimské bratrstvo představovalo největší hrozbu pro Mr. Mubarakova národně demokratická strana, zajištění bezprecedentního 34 mimo 454 sedadla. Prokázali svou schopnost získat podporu navzdory vládnímu odporu. pan. Mubarak nevědomky živil opětovný růst v podstatě fundamentalistického Muslimského bratrstva tím, že odcizil části egyptského obyvatelstva a eliminoval měkkou opozici. (jako jsou sekulární strany Wafd a al-Ghad). Aby zůstal u moci, musí hledat inovativnější metody. Například, Chile dokázalo otevřít ekonomiku a podpořit svobodné podnikání za Augusta Pinocheta, i když jeho vláda byla považována za autoritářskou. pan. Mubarak musí využít obrovskou energii egyptského lidu zvýšením tempa kapitalizace a demokratizace, a tím zlepšit jejich životní úroveň. Pokud uspěje, pan. Mubarak by si nakonec mohl vytvořit dědictví jako arabský vůdce, který toto účinně modernizoval a demokratizoval “základní kámen” národ. Přitom, zajistil by si hlavní aktiva, jako je Suezský průplav, Egyptská produkce ropy a cestovní ruch, nejen pro svou zemi, ale i pro globální ekonomiku, a zároveň poskytuje pozitivní příklad pro celý muslimský svět. Dále, U.S. schopnost vypořádat se s Egyptem bude posílena, a naše pomoc této zemi bude zcela oprávněná. Pokud ale Mr. Mubarak fails, his regime will fall to the same type of radical elements that claimed the shah’s government in 1979, creating compounded turmoil for Egypt and the world. Devika Parashar spent eight months in Egypt into 2007 and is a research assistant at the National Defense Council Foundation. F. Andy Messing, a retired Special Forces officer, is NDCF’s executive director and met with a Muslim Brotherhood Representative in Cairo in 1994. He has been to 27 conflict areas worldwide.


| Mar 07, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

W&M Progresivní

Julian Carr
Richael Věrný
Ethan Forrest

Accepting the Responsibility of Electoral Choice

The development of democratic institutions comes with negative externalities. As a political progressive, Věřím, že celkový obraz – vytvoření pevných demokratických základů – převáží možný vznik politických stran, které mohou obhajovat náboženskou nebo genderovou nesnášenlivost. Pevně ​​věřím ve fungování demokratického procesu. Zatímco jsem semestr studoval v Egyptě, Připomínám, že navzdory nedokonalostem demokratického systému Spojených států, je to stále mnohonásobně lepší než žít v jakémkoli autoritářském režimu, který postaví politické strany mimo zákon a rozmístí vojenskou policii na různá místa ve snaze uplatňovat kontrolu a udržet si moc.

V Egyptě, volební proces není demokratický. Národní politická strana – strana prezidenta Mubaraka – má v zemi obrovský vliv. Jeho hlavní opozicí je Muslimské bratrstvo, který byl vytvořen v 1928 od Hassana al-Banny. Muslimské bratrstvo je založeno na velmi přísných výkladech Koránu a myšlence, že sekulární vlády jsou přímým porušením učení Koránu.. Strana má velmi násilnou minulost; byla přímo zodpovědná za několik pokusů o atentát a atentát na egyptského vůdce Anwar-as-Sadat v 1981.

Muslimské bratrstvo je ilegální politická strana. Protože politická strana je náboženská, podle egyptského práva není dovoleno účastnit se veřejné sféry. Navzdory této technice, strana má členy v egyptském parlamentu. Nicméně, poslanci nemohou oficiálně prohlásit svou příslušnost k Muslimskému bratrstvu, ale místo toho se identifikovat jako nezávislí. I když strana zůstává nelegální, zůstává nejmocnější opozicí vůči vládnoucí Národně demokratické straně.

| Února 26, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

Egypt v proroctví

Brad Macdonald

Muslimské bratrstvo, i když oficiálně zakázáno, je nyní největší a nejvlivnější egyptskou opoziční stranou. To signalizuje ohromující posun v rámci jednoho z mála zbývajících amerických spojenců na Blízkém východě. prosince 2005 byl měsícem přelití vody v historii egyptské politiky. Díky volbám, které byly demokratičtější než kterékoli v historii Egypta, islámská strana Muslimského bratrstva (mb)vyhrál 88 poslanecká křesla (organizace je oficiálně mimo zákon, ale kandidovala jako nezávislí)– více než šestinásobný nárůst oproti předchozímu zastoupení. Vzhledem k tomu, že egyptský parlament má 454 křesel, the mb’s capture of 88 seats—fewer than a quarter of the total—may not seem like much to write home about.Despite the gains,the Islamic partywill remain out numbered by the majority rule of autocratic leader Hosni Mubarak’sN a t i o n a lDemocratic Party.Some argue that as long as Mubarak controls parliament—as he hasfor the past 24years—the mb can never play a more significant role in Egyptian politics.But politics can be messy business—especially in the Middle East.Death, incitement, revolution—all can turn a governmenT on its head in a matter of days. The rise of an openly Islamist party in Egypt is no small matter. Politický úspěch této dlouholeté islámské skupiny představuje významný krok k zásadnímu posunu v egyptské politice, umožněno voliči s rostoucí afinitou k islámskému vedení a právu, a rostoucí pohrdání Mubarakovou vládou. Politický posun Ve vládě zakázán 1954, Muslimské bratrstvo je organizace zarytých islámských konzervativců se silnou touhou zavést islámské právo jako základ egyptské vlády. V období před volbami,zlověstně vágní motto kampaně Bratrstva bylo „Islám je řešením“. , Rostoucí popularita Bratrstva neomylně signalizuje rostoucí touhu mnoha po islámské vládě v Egyptě – díky čemuž je jeho úspěch jen hluboký.“ Vzhledem k tomu, že mb získal téměř polovinu křesel,navzdory údajně širokému rozšíření

| Února 25, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

Egypt: 2005 Prezidentské a parlamentní volby

Jeremy M. Ostrý

V posledních letech, Egyptský prezident Husní Mubarak a jeho vládnoucí Národní demokratická strana (NDP) čelí rostoucí kritice, jak v tuzemsku, tak v mezinárodním měřítku, o omezeném pokroku v politické liberalizaci. Jedním z často citovaných bodů reformy byl proces nepřímých prezidentských voleb, ve kterém byl kandidát nominován a potvrzen Lidovým shromážděním kontrolovaným NDP(dolní komora parlamentu) a poté schváleno v celostátním referendu „ano nebo ne“.,který byl považován za zmanipulovaný úřady. Poslední čtyři referenda bez konkurenta rutinně vedla k tomu, že Mubarak obdržel odkudkoli 93% pro 98 % hlasů „ano“., tento proces byl doma i v zahraničí široce vnímán jako nelegitimní a v očích mladších Egypťanů byl vnímán jako anachronismus. Nedávná publicita kolem voleb v Iráku, Libanon, Saudská arábie, a Západním břehu Jordánu & Gaza Striponly toto vnímání zesílila, jako Egypt, největší arabská země, se objevil mimo krok s trendem v arabském světě. Navíc, Egyptská vládnoucí elita postupně prochází generační obměnou, ve kterém nová frakce mladých, mediálně zdatný, a vůdci NDP vzdělaní na Západě (v čele s prezidentovým synem, Gamal Mubarak)se pokusila oživit politickou kulturu, aby modernizovala image NDP, aniž by se musela vzdát stranické moci.

| Února 25, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

Nekonečná nouze: Případ Egypta

Sadiq Reza


Egyptská arabská republika je ve vyhlášeném výjimečném stavu od roku 1981 a po všechny z posledních padesáti let kromě tří. Nouzové síly, vojenské soudy, a další „výjimečné“ pravomoci se řídí dlouhodobými zákony v Egyptě a jsou povoleny ústavou, a jejich používání je dnes prominentním rysem každodenního vládnutí. Tato esej představuje Egypt jako případovou studii toho, co je v podstatě trvalé vládnutí podle nouzového stavu a dalších výjimečných opatření.. Shrnuje historii a rámec nouzového režimu v Egyptě, pojednává o zjevných účelech a důsledcích tohoto pravidla, zmiňuje o tom soudní omezení, a bere na vědomí mnoho cílů jeho cvičení v průběhu let, zejména dvě nejvýraznější a nejvytrvalejší skupiny odpůrců vlády: Islamisté a liberální političtí aktivisté. Vysvětluje také, jak probíhá březen země 2007 ústavní změny, velmi odsuzovány lidskoprávními organizacemi v Egyptě i mimo něj, dále tam zavést nouzové pravidlo. Tezí eseje je, že existence a uplatňování mimořádných pravomocí nebyly v Egyptě zdaleka výjimečné; místo toho byly nástrojem pro vytvoření moderního egyptského státu a nástrojem pro upevnění a udržení politické moci vládou..

| Února 21, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

VE HNADĚ LEGITIMITY

Hesham Al-Awadi
V mimořádné ráno 11 Září 2001, Náhodou jsem byl v londýnské kanceláři muslimů
Bratři provádějící rozhovory pro tuto studii. Ve tvářích všech v kanceláři se odrážela šokující scéna letadel narážejících do věží Světového obchodního centra v New Yorku..
I když identita pachatelů byla zpočátku nejasná, existovaly první obavy, že by do toho mohli být zapojeni radikální islamisté z Al-Ká'idy. Bratři v kanceláři byli očividně nepohodlní ohledně potenciálních důsledků. Pokud by do toho byli skutečně zapleteni islamisté, taková událost by jistě zvýšila obavy Američanů, a Západu vůbec, proti islámu a muslimům, a dodalo by větší důvěryhodnost Huntingtonově představě o „střetu civilizací“.
Uprostřed těchto legitimních západních obav, výrazně viditelná diferenciace mezi umírněnými a radikálními islamisty by se stala rozmazanou nebo irelevantní. Nejenže by se to zapsalo jako vážně chybný postoj ze strany Spojených států a Západu k sofistikovanému islamistickému fenoménu, ale povzbudilo by to autoritářské arabské režimy k potlačování všech islamistů bez rozdílu, na základě rádoby konvenční moudrosti, že
"všichni islamisté jsou potenciálně nebezpeční".
Egyptský prezident Mohammad Husní Mubarak byl jedním z arabských vůdců, kteří již zahájili donucovací kampaně proti islamistům., jak umírněných, tak radikálních, od počátku a poloviny- 1990s. Jeho kampaň dosáhla vrcholu v r 1995, když 95 civilní islamisté, kteří byli členy Muslimského bratrstva, byly umístěny
před vojenskými soudy, obviněn z příslušnosti k ilegální organizaci a ze spiknutí za účelem svržení vlády.

| Února 19, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více

Popírání reformy: Egypt a Tunisko

Jeffrey Azarva

listopadu 6, 2003, Prezident George W. prohlásil Bush, „Šedesát let, kdy západní národy omlouvaly a přizpůsobovaly se nedostatku svobody na Blízkém východě, neudělalo nic, aby nás zajistilo bezpečí – protože z dlouhodobého hlediska, stabilitu nelze koupit na úkor svobody." Tento strategický posun, ve spojení s invazí do Iráku a Afghánistánu, upozornit krajské úřady. Následující jaro, tuniský prezident, ZineEl Abidine Bin Ali, a egyptského prezidenta, Husní Mubarak – oddaní spojenci ve válce proti terorismu vedené Spojenými státy a dva nejvíce proameričtí vládci severní Afriky – byli mezi prvními arabskými vůdci, kteří navštívili Washington a diskutovali o reformě. Ale s tímto „arabským jarem“ přišel neúmyslný vzestup islamistických hnutí v celém regionu. Nyní, jako U.S. tvůrci politik prudce snižují tlak, Egypt a Tunisko vidí zelenou k ústupu od reformy.

| Února 11, 2010 | Komentáře 0
Přečtěte si více