RSSVšechny záznamy označené: "Demokracie"

Ženy v islámu

Amira Burghul

Despite major consensus amongst a large number of philosophers and historians that the

principles and teachings of Islam caused a fundamental change in the position of women

compared to the prevailing situation in countries in both East and West at the time, and despite

the agreement of a large number of thinkers and legislators that women during the time of the

Prophet (PBUH) were granted rights and legal privileges not granted by man-made laws until

recently, propaganda campaigns by Westerners and people with a Westernised perspective

consistently accuse Islam of being unjust to women, of imposing restrictions on them, a

marginalising their role in society.

This situation has been made worse by the atmosphere and conditions prevalent across the

Muslim world, where ignorance and poverty have produced a limited understanding of religion

and family and human relations which occlude justice and a civilised way of life, particularly

between men and women. The small group of people who have been granted opportunities to

acquire an education and abilities have also fallen into the trap of believing that achieving justice

for women and capitalising on their abilities is dependent upon rejecting religion and piety and

adopting a Western way of life, as a result of their superficial studies of Islam on the one hand

and the effect of life’s diversions on the other.

Only a very small number of people from these two groups have managed to escape and cast off

their cloaks of ignorance and tradition. These people have studied their heritage in great depth

and detail, and have looked at the results of Western experiences with an open mind. They have

distinguished between the wheat and the chaff in both the past and the present, and have dealt

scientifically and objectively with the problems which have arisen. They have refuted the false

charges made against Islam with eloquent arguments, and have admitted to concealed flaws.

They have also re-examined the sayings and customs of the Infallible Ones in order to

distinguish between what is established and holy and what has been altered and distorted.

The responsible behaviour of this group has established new directions and new ways of dealing

with the question of women in Islamic societies. They have clearly not yet tackled all problems

and found final solutions for the many legislative gaps and deficiencies, but they have laid the

ground for the emergence of a new model for Muslim women, who are both strong and

committed to the legal and effective foundations of their society.

With the triumph of the Islamic Revolution in Iran and the blessing of its leaders, which is the

main religious authority for the participation of women and their effective political and social

participation, the scope for strong debate over women in Islam has been significantly expanded.

The model of Muslim women in Iran has spread to Islamic resistance movements in Lebanon,

Palestine other Arab countries and even the Western world, and as a result, propaganda

campaigns against Islam have abated to some extent.

The emergence of Salafi Islamic movements such as the Taliban in Afghanistan and similar

Salafi movements in Saudi Arabia and North Africa, and their fanatical way of treating women,

have provoked nervous onlookers fearing an Islamic resurgence into launching new propaganda

campaigns accusing Islam of inspiring terrorism and being backwards and unjust towards


Islám a nové politické krajiny

Zpět, Michael Keith, Azra Khan,
Kalbir Shukra and John Solomos

IN THE wake of the attack on the World Trade Center on 11 Září 2001, and the Madrid and London bombings of 2004 a 2005, a literature that addresses the forms and modalities of religious expression – particularly Islamic religious expression – has flourished in the penumbral regions that link mainstream social science to social policy design, think tanks and journalism. Much of the work has attempted to define attitudes or predispositions of a Muslim population in a particular site of tension such as London or the UK (Barnes, 2006; Ethnos Consultancy, 2005; GFK, 2006; GLA, 2006; Populus, 2006), or critiqued particular forms of social policy intervention (Bright, 2006A; Mirza et al., 2007). Studies of Islamism and Jihadism have created a particular focus on the syncretic and complex links between Islamic religious faith and forms of social movement and political mobilization (Husain, 2007; Kepel, 2004, 2006; McRoy, 2006; Neville-Jones et al., 2006, 2007; Phillips, 2006; Roy, 2004, 2006). Conventionally, the analytical focus has spotlighted the culture of Islam, the belief systems of the faithful, and the historical and geographical trajectories of Muslim populations across the world in general and in ‘the West’ in particular (Abbas, 2005; Ansari, 2002; Eade and Garbin, 2002; Hussein, 2006; Modood, 2005; Ramadan, 1999, 2005). In this article the emphasis is different. We argue that studies of Islamic political participation need to be contextualized carefully without recourse to grand generalities about culture and faith. This is because both culture and faith are structured by and in turn structure the cultural, institutional and deliberative landscapes through which they are articulated. In the case of the British experience, the hidden traces of Christianity in the formation of the welfare state in the last century, the rapidly changing cartography of spaces of the political and the role of ‘faith organizations’ in the restructuring of welfare provision generate the material social context determining the opportunities and the outlines of new forms of political participation.

Princip hnutí ve struktuře islámu

Dr. Muhammad Iqbal

Jako kulturní hnutí Islám odmítá starý statický pohled na vesmír, a dosahuje dynamického pohledu. Jako emocionální systém sjednocení uznává hodnotu jedince jako takového, a odmítá bloodrelationship jako základ lidské jednoty. Blood-relationship is earthrootedness. The search for a purely psychological foundation of human unity becomes possible only with the perception that all human life is spiritual in its origin.1 Such a perception is creative of fresh loyalties without any ceremonial to keep them alive, and makes it possible for man to emancipate himself from the earth. Christianity which had originally appeared as a monastic order was tried by Constantine as a system of unification.2 Its failure to work as such a system drove the Emperor Julian3 to return to the old gods of Rome on which he attempted to put philosophical interpretations. A modern historian of civilization has thus depicted the state of the civilized world about the time when Islam appeared on the stage of History: It seemed then that the great civilization that it had taken four thousand years to construct was on the verge of disintegration, and that mankind was likely to return to that condition of barbarism where every tribe and sect was against the next, and law and order were unknown . . . The
old tribal sanctions had lost their power. Hence the old imperial methods would no longer operate. The new sanctions created by
Christianity were working division and destruction instead of unity and order. It was a time fraught with tragedy. Civilization, like a gigantic tree whose foliage had overarched the world and whose branches had borne the golden fruits of art and science and literature, stood tottering, its trunk no longer alive with the flowing sap of devotion and reverence, but rotted to the core, riven by the storms of war, and held together only by the cords of ancient customs and laws, that might snap at any moment. Was there any emotional culture that could be brought in, to gather mankind once more into unity and to save civilization? This culture must be something of a new type, for the old sanctions and ceremonials were dead, and to build up others of the same kind would be the work
of centuries.’The writer then proceeds to tell us that the world stood in need of a new culture to take the place of the culture of the throne, and the systems of unification which were based on bloodrelationship.
It is amazing, he adds, that such a culture should have arisen from Arabia just at the time when it was most needed. There is, nicméně, nothing amazing in the phenomenon. The world-life intuitively sees its own needs, and at critical moments defines its own direction. This is what, in the language of religion, we call prophetic revelation. It is only natural that Islam should have flashed across the consciousness of a simple people untouched by any of the ancient cultures, and occupying a geographical position where three continents meet together. The new culture finds the foundation of world-unity in the principle of Tauhâd.’5 Islam, as a polity, is only a practical means of making this principle a living factor in the intellectual and emotional life of mankind. It demands loyalty to God, not to thrones. And since God is the ultimate spiritual basis of all life, loyalty to God virtually amounts to man’s loyalty to his own ideal nature. The ultimate spiritual basis of all life, as conceived by Islam, is eternal and reveals itself in variety and change. A society based on such a conception of Reality must reconcile, in its life, the categories of permanence and change. It must possess eternal principles to regulate its collective life, for the eternal gives us a foothold in the world of perpetual change.

Islámské reformace

Adnan Khan

Italský premiér, Silvio Berlusconi se po událostech chlubil 9/11:
„...musíme si být vědomi nadřazenosti naší civilizace, systém, který garantuje

pohoda, dodržování lidských práv a – na rozdíl od islámských zemí – úcta

za náboženská a politická práva, systém, který má své hodnoty a chápe rozmanitost

a tolerance...Západ si podmaní národy, jako by dobyl komunismus, i kdyby to

znamená konfrontaci s jinou civilizací, ten islámský, uvízl tam, kde byl

1,400 před lety…“1

A v a 2007 hlásí institut RAND:
„Boj probíhající ve velké části muslimského světa je v podstatě válkou

nápady. Jeho výsledek určí budoucí směřování muslimského světa.“

Budování umírněných muslimských sítí, Institut RAND

Pojem „islah“ (reforma) je pro muslimy neznámý pojem. Po celou dobu to nikdy neexistovalo

historie islámské civilizace; nikdy se o tom nediskutovalo a ani se o tom neuvažovalo. Letmý pohled na klasiku

Islámská literatura nám ukazuje, že když klasičtí učenci položili základy usul, a kodifikované

jejich islámská pravidla (fiqh) hleděli pouze na pochopení islámských pravidel, aby to dokázali

aplikovat je. Podobná situace nastala, když byla stanovena pravidla pro hadísy, tafseer a

arabština. Učenci, myslitelé a intelektuálové v celé islámské historii strávili mnoho času

porozumět Alláhovu zjevení – Koránu a aplikovat ayaat na realitu a vytvořenou

principy a disciplíny s cílem usnadnit porozumění. Korán tedy zůstal základem

studium a všechny disciplíny, které se vyvinuly, byly vždy založeny na Koránu. Ti, kteří se stali

zasaženi řeckou filozofií, jako jsou muslimští filozofové a někteří z řad Mut'azilah

byli považováni za lidi, kteří opustili záhyb islámu, protože Korán přestal být základem jejich studia. Tedy pro

každý muslim, který se pokouší odvodit pravidla nebo pochopit, jaký postoj by měl být zaujat ke konkrétnímu

vydání Koránu je základem této studie.

První pokus o reformu islámu se uskutečnil na přelomu 19. a 19. století. Na přelomu

století byla Ummah v dlouhém období úpadku, kdy se globální rovnováha sil posunula

z Khilafahu do Británie. Narůstající problémy zachvátily Khilafah, když byla západní Evropa uvnitř

uprostřed průmyslové revoluce. Ummah ztratila své původní chápání islámu, a

ve snaze zvrátit úpadek, který pohltil Uthmani (Osmané) někteří muslimové byli posláni do

Západ, a v důsledku toho byli uchváceni tím, co viděli. Rifa'a Rafi' al-Tahtawi z Egypta (1801-1873),

při návratu z Paříže, napsal životopisnou knihu s názvem Takhlis al-ibriz ila talkhis Bariz (The

Těžba zlata, nebo Přehled Paříže, 1834), chválit jejich čistotu, láska k práci, a výše

veškerou společenskou morálku. Prohlásil, že musíme napodobit to, co se děje v Paříži, obhajovat změny

islámské společnosti od liberalizace žen k systémům vládnutí. Tato myšlenka, a ostatním se to líbí,

znamenal počátek znovuobjevování trendu v islámu.

Islám na Západě

Jocelyne Cesari

Imigrace muslimů do Evropy, Severní Amerika, a Austrálie a složitá socio-náboženská dynamika, která se následně rozvinula, učinila islám na Západě působivou novou oblastí výzkumu. Aféra Salmana Rushdieho, hidžábové kontroverze, útoky na Světové obchodní centrum, a rozruch nad dánskými karikaturami jsou příklady mezinárodních krizí, které odhalily spojení mezi muslimy na Západě a globálním muslimským světem. Tyto nové situace znamenají teoretické a metodologické výzvy pro studium současného islámu, a stalo se zásadním, abychom se vyhnuli esencializaci islámu nebo muslimů a bránili se rétorickým strukturám diskurzů, které se zabývají bezpečností a terorismem..
V tomto článku, Tvrdím, že islám jako náboženská tradice je terra incognita. Předběžným důvodem této situace je, že neexistuje konsensus o náboženství jako předmětu výzkumu. Náboženství, jako akademická disciplína, se rozpoltil mezi historickými, sociologický, a hermeneutické metodiky. S islámem, situace je ještě složitější. Na západě, studium islámu začalo jako odvětví orientalistických studií, a proto sledovalo samostatnou a odlišnou cestu od studia náboženství. I když kritika orientalismu byla ústředním bodem pro vznik studia islámu v oblasti společenských věd, napětí mezi islamisty a jak antropology, tak sociology zůstává silné. Téma islámu a muslimů na Západě je v tomto boji zasazeno. Jedním z důsledků tohoto metodologického napětí je, že studenti islámu, kteří začali svou akademickou kariéru studovat islám ve Francii, Německo, nebo Amerika ªnd to náročné prokázat důvěryhodnost jako učenci islámu, zejména v severoamerickém akademickém prostředí


Cordoba Foundation

Abdullah Faliq

Intro ,

Navzdory tomu, že je to jak trvalá, tak složitá debata, Arches čtvrtletní reexamines od teologického a praktického základu, důležitá debata o vztahu a kompatibilitě mezi islámem a demokracií, jak se odráží v programu naděje a změny Baracka Obamy. Zatímco mnozí oslavují Obamův nástup do Oválné pracovny jako národní katarzi pro USA, jiní zůstávají méně optimističtí, pokud jde o posun v ideologii a přístupu na mezinárodní scéně. Zatímco velkou část napětí a nedůvěry mezi muslimským světem a USA lze přičíst přístupu prosazování demokracie, typicky upřednostňují diktatury a loutkové režimy, které naříkají na demokratické hodnoty a lidská práva, následný otřes 9/11 skutečně upevnil obavy prostřednictvím amerického postoje k politickému islámu. Vytvořila zeď negativity, jak ji objevil, podle kterého 67% Egypťanů věří, že globálně Amerika hraje „hlavně negativní“ roli.
Reakce Ameriky byla tedy výstižná. Volbou Obamy, mnoho lidí po celém světě vkládá své naděje do rozvoje méně agresivních, ale spravedlivější zahraniční politiku vůči muslimskému světu. Test pro Obamu, jak diskutujeme, je to, jak Amerika a její spojenci prosazují demokracii. Bude to usnadňující nebo vnucující?
navíc, může to důležité být čestný makléř v prodloužených zónách konfliktů? Získávání odborných znalostí a náhledu na prolifi
c učenci, akademiků, ostřílení novináři a politici, Arches Quarterly přibližuje vztah mezi islámem a demokracií a roli Ameriky – stejně jako změny, které přinesl Obama, při hledání společného základu. Anas Altikriti, generální ředitel Th e Cordoba Foundation poskytuje úvodní gamut této diskuse, kde reflektuje naděje a výzvy, které stojí na Obamově cestě. Po Altikriti, bývalý poradce prezidenta Nixona, Dr. Robert Crane nabízí důkladnou analýzu islámského principu práva na svobodu. Anwar Ibrahim, bývalý místopředseda vlády Malajsie, obohacuje diskusi o praktickou realitu zavádění demokracie v muslimských dominantních společnostech, a to, v Indonésii a Malajsii.
Máme také Dr Shireen Hunter, z Georgetownské univerzity, USA, který zkoumá muslimské země zaostávající v demokratizaci a modernizaci. To je doplněno spisovatelem terorismu, Vysvětlení Dr. Nafeeze Ahmeda o krizi postmoderny a
zánik demokracie. Dr. Daud Abdullah (Ředitel Middle East Media Monitor), Alan Hart (bývalý zpravodaj ITN a BBC Panorama; autor sionismu: Skutečný nepřítel Židů) a Asem Sondos (Redaktor egyptského týdeníku Sawt Al Omma) soustředit se na Obamu a jeho roli ve vztahu k podpoře demokracie v muslimském světě, stejně jako vztahy USA s Izraelem a Muslimským bratrstvem.
Ministr zahraničních věcí, Maledivy, Ahmed Shaheed spekuluje o budoucnosti islámu a demokracie; Cllr. Gerry Maclochlainn
– člen Sinn Féin, který vydržel čtyři roky ve vězení za aktivity irských republikánů a bojovník za Guildford 4 a Birminghamu 6, odráží svou nedávnou cestu do Gazy, kde byl svědkem dopadu brutality a nespravedlnosti páchané na Palestincích; doktorka Marie Breen-Smythová, Ředitel Centra pro studium radikalizace a současného politického násilí diskutuje o výzvách kritického výzkumu politického teroru; doktor Khalid al-Mubarak, spisovatel a dramatik, diskutuje o vyhlídkách na mír v Dárfúru; a konečně novinář a aktivista za lidská práva Ashur Shamis se kriticky dívá na demokratizaci a politizaci muslimů v současnosti.
Doufáme, že toto vše poslouží k obsáhlému čtení a zdroji pro úvahy o problémech, které se nás všech dotýkají v novém úsvitu naděje.

Americká politika Hamasu blokuje mír na Blízkém východě

Henry Siegmana

Neúspěšná bilaterální jednání o této minulosti 16 let ukázaly, že samotné strany nikdy nemohou dosáhnout mírové dohody na Blízkém východě. Izraelské vlády věří, že mohou vzdorovat mezinárodnímu odsouzení jejich nelegálního koloniálního projektu na Západním břehu, protože se mohou spolehnout na to, že USA budou proti mezinárodním sankcím.. Dvoustranné rozhovory, které nejsou rámovány parametry formulovanými v USA (na základě rezolucí Rady bezpečnosti, dohody z Osla, Arabská mírová iniciativa, „cestovní mapa“ a další předchozí izraelsko-palestinské dohody) nemůže uspět. Izraelská vláda věří, že Kongres USA nedovolí americkému prezidentovi vydávat takové parametry a požadovat jejich přijetí. Jaká je naděje pro dvoustranná jednání, která budou obnovena v září ve Washingtonu DC 2 zcela závisí na prezidentu Obamovi, aby dokázal, že toto přesvědčení je mylné, a na tom, zda slíbil „překlenovací návrhy“., pokud by se jednání dostala do slepé uličky, jsou eufemismem pro podání amerických parametrů. Taková americká iniciativa musí Izraeli nabídnout železné záruky pro jeho bezpečnost v jeho hranicích před rokem 1967., ale zároveň musí dát jasně najevo, že tato ujištění nejsou k dispozici, pokud Izrael trvá na upření životaschopného a suverénního státu Palestinců na Západním břehu a v Gaze.. Tento dokument se zaměřuje na další hlavní překážku dohody o trvalém statutu: absence účinného palestinského partnera. Řešení legitimních stížností Hamasu – a jak je uvedeno v nedávné zprávě CENTCOM, Hamas má legitimní stížnosti – mohlo by to vést k jeho návratu k vládě palestinské koalice, která by Izraeli poskytla důvěryhodného mírového partnera. Pokud tento dosah selže kvůli odmítání Hamásu, schopnost organizace zabránit rozumné dohodě vyjednané jinými palestinskými politickými stranami bude výrazně omezena. Pokud Obamova administrativa nepovede mezinárodní iniciativu s cílem definovat parametry izraelsko-palestinské dohody a aktivně podporovat palestinské politické usmíření, Evropa to musí udělat, a doufám, že Amerika bude následovat. bohužel, neexistuje žádná stříbrná kulka, která by mohla zaručit cíl „dvou států žijících vedle sebe v míru a bezpečí“.
Současný kurz prezidenta Obamy to ale absolutně vylučuje.

Islámská politická kultura, Demokracie, a lidská práva

Daniel E. Cena

Tvrdilo se, že islám usnadňuje autoritářství, odporuje hodnotám západních společností, a významně ovlivňuje důležité politické výsledky v muslimských zemích. tudíž, učenci, komentátoři, a vládní úředníci často poukazují na „islámský fundamentalismus“ jako na další ideologickou hrozbu pro liberální demokracie. Tento pohled, nicméně, je založena především na analýze textů, Islámská politická teorie, a ad hoc studie jednotlivých zemí, které neberou v úvahu další faktory. Je to moje tvrzení, že texty a tradice islámu, jako u jiných náboženství, lze použít k podpoře různých politických systémů a politik. Specifické a deskriptivní studie pro jednotlivé země nám nepomohou najít vzorce, které nám pomohou vysvětlit různé vztahy mezi islámem a politikou napříč zeměmi muslimského světa.. Proto, nový přístup ke studiu
Požaduje se spojení mezi islámem a politikou.
navrhuji, přes přísné hodnocení vztahu mezi islámem, demokracie, a lidská práva na mezinárodní úrovni, že je kladen příliš velký důraz na moc islámu jako politické síly. Nejprve používám srovnávací případové studie, které se zaměřují na faktory související se souhrou mezi islámskými skupinami a režimy, ekonomické vlivy, etnické štěpení, a společenského rozvoje, vysvětlit rozdíly ve vlivu islámu na politiku napříč osmi národy. Tvrdím, že velká část moci
přisuzované islámu jako hybné síle politik a politických systémů v muslimských zemích lze lépe vysvětlit dříve zmíněnými faktory. také nacházím, proti běžnému přesvědčení, že rostoucí síla islámských politických skupin byla často spojována se skromnou pluralizací politických systémů.
Vytvořil jsem index islámské politické kultury, na základě toho, do jaké míry je islámské právo využíváno a zda a, pokud ano, jak,Západní myšlenky, institucí, a technologie jsou implementovány, testovat povahu vztahu mezi islámem a demokracií a islámem a lidskými právy. Tento ukazatel se používá ve statistické analýze, který zahrnuje vzorek 23 převážně muslimských zemí a kontrolní skupinu 23 nemuslimských rozvojových zemí. Kromě srovnání
Islámské národy k neislámským rozvojovým zemím, statistická analýza mi umožňuje kontrolovat vliv dalších proměnných, u kterých bylo zjištěno, že ovlivňují úroveň demokracie a ochranu práv jednotlivců. Výsledkem by měl být realističtější a přesnější obraz vlivu islámu na politiku a politiku.


Sherifa Zuhur

Sedm let po září 11, 2001 (9/11) útoky, Mnoho odborníků se domnívá, že al-Káida znovu získala sílu a že její napodobitelé nebo přidružení jsou smrtelnější než dříve.. Národní zpravodajský odhad 2007 tvrdil, že al-Káida je nyní nebezpečnější než dříve 9/11.1 Emulátoři Al-Káidy nadále ohrožují Západ, Blízký východ, a evropské národy, jako v zápletce zmařené v září 2007 v Německu. Bruce Riedel uvádí: Především díky touze Washingtonu jít do Iráku spíše než lovit vůdce al-Káidy, organizace má nyní pevnou základnu operací v Badlands v Pákistánu a efektivní franšízu v západním Iráku. Jeho dosah se rozšířil po celém muslimském světě a v Evropě . . . Usáma bin Ládin zahájil úspěšnou propagandistickou kampaň. . . . Jeho myšlenky nyní přitahují více následovníků než kdy jindy.
Je pravda, že v celém islámském světě stále vznikají různé salafi-džihádistické organizace. Proč se reakce na islamistický terorismus, který nazýváme globálním džihádem, neukázaly extrémně efektivní?
Přechod k nástrojům „měkké síly,“ A co účinnost západních snah posílit muslimy v globální válce proti terorismu? (GWOT)? Proč si Spojené státy získaly tak málo „srdcí a myslí“ v širším islámském světě? Proč americká strategická sdělení v této otázce hrají v regionu tak špatně? Proč, navzdory širokému muslimskému nesouhlasu s extremismem, jak ukázaly průzkumy a oficiální prohlášení klíčových muslimských vůdců, podpora bin Ládina skutečně vzrostla v Jordánsku a Pákistánu?
Tato monografie se nebude vracet k původu islamistického násilí. Místo toho se zabývá typem koncepčního selhání, které nesprávně konstruuje GWOT a které odrazuje muslimy od jeho podpory.. Nejsou schopni se ztotožnit s navrhovanými transformativními protiopatřeními, protože vidí některé ze svých základních přesvědčení a institucí jako cíle v
toto snažení.
Několik hluboce problematických trendů zaměňuje americké konceptualizace GWOT a strategické zprávy vytvořené pro boj s touto válkou.. Tyto se vyvíjejí z (1) postkoloniální politické přístupy k muslimům a muslimským většinovým národům, které se velmi liší, a proto vytvářejí protichůdné a matoucí dojmy a účinky; a (2) zbytková obecná neznalost a předsudky vůči islámu a subregionálním kulturám. Přidejte k tomu americký hněv, strach, a úzkost ze smrtelných událostí 9/11, a určité prvky, které, navzdory naléhání chladnějších hlav, činit muslimy a jejich náboženství k odpovědnosti za zločiny jejich souvěrců, nebo kteří to považují za užitečné z politických důvodů.


Ibtisam Ibrahim

Co je to demokracie?
Západní vědci definují demokracii jako metodu ochrany občanských a politických práv jednotlivců. Poskytuje svobodu slova, lis, víra, názor, vlastnictví, a montáž, stejně jako volební právo, nominovat a usilovat o veřejnou funkci. Huntington (1984) tvrdí, že politický systém je demokratický do té míry, do jaké jsou vybíráni jeho nejmocnější kolektivní rozhodovací činitelé
periodické volby, ve kterých kandidáti svobodně soutěží o hlasy a v nichž mohou volit prakticky všichni dospělí. Rothstein (1995) uvádí, že demokracie je forma vlády a proces vládnutí, který se mění a přizpůsobuje okolnostem. Dodává také, že západní definice demokracie — kromě odpovědnosti, soutěž, určitou míru participace — obsahuje záruku důležitých občanských a politických práv. Anderson (1995) tvrdí, že termín demokracie znamená systém, ve kterém jsou nejmocnější kolektivní rozhodovací činitelé vybíráni prostřednictvím pravidelných voleb, ve kterých kandidáti svobodně soutěží o hlasy a ve kterých má prakticky veškerá dospělá populace právo volit.. Saad Eddin Ibrahim (1995), egyptský učenec, vidí demokracii, která by se mohla vztahovat na arabský svět, jako soubor pravidel a institucí navržených tak, aby umožnily vládnutí prostřednictvím mírumilovných
řízení konkurenčních skupin a/nebo protichůdných zájmů. Nicméně, Samir Amin (1991) založil svou definici demokracie na sociálně marxistické perspektivě. Dělí demokracii do dvou kategorií: buržoazní demokracie, která je založena na individuálních právech a svobodě jednotlivce, ale bez sociální rovnosti; a politická demokracie, která opravňuje všechny lidi ve společnosti volit a volit svou vládu a institucionální zástupce, což jim pomůže získat rovná sociální práva.
Na závěr této části, Řekl bych, že neexistuje jediná definice demokracie, která by přesně ukazovala, co je a co není. Nicméně, jak jsme si všimli, většina výše uvedených definic má v zásadě podobné prvky – odpovědnost, soutěž, a určitou míru participace – které se staly dominantními v západním světě i mezinárodně.

Demokracie, Volby a egyptské Muslimské bratrstvo

Izrael Elad-Altman

Reformní a demokratizační kampaň na Blízkém východě vedená Američany v posledních dvou letech pomohla utvářet novou politickou realitu v Egyptě. Otevřely se příležitosti pro nesouhlas. S námi. a evropská podpora, místní opoziční skupiny byly schopny převzít iniciativu, prosazovat jejich příčiny a získávat od státu ústupky. Egyptské hnutí Muslimského bratrstva (MB), která byla oficiálně postavena mimo zákon jako politická organizace, je nyní mezi skupinami, které čelí oběma novým příležitostem
a nová rizika.
západní vlády, včetně vlády Spojených států amerických, zvažují MB a další „umírněné islamistické“ skupiny jako potenciální partnery, kteří pomohou prosazovat demokracii ve svých zemích, a možná také při vymýcení islamistického terorismu. Mohl by egyptský MB plnit tuto roli?? Mohla by následovat tureckou Stranu spravedlnosti a rozvoje? (AKP) a Indonéská strana prosperující spravedlnosti (PKS), dvě islamistické strany, podle některých analytiků, úspěšně se přizpůsobují pravidlům liberální demokracie a vedou své země k větší integraci s, respektive, Evropa a „pohanská“ Asie?
Tento článek zkoumá, jak MB reagoval na novou realitu, jak se vypořádal s ideologickými a praktickými výzvami a dilematy, které se objevily během posledních dvou let. Do jaké míry přizpůsobilo hnutí svůj výhled novým okolnostem? Jaké jsou její cíle a její vize politického uspořádání? Jak reagovalo na U.S. předehry a reformní a demokratizační kampaň?
Jak se orientovala ve svých vztazích s egyptským režimem na jedné straně, a další opoziční síly na straně druhé, země směřovala ke dvěma dramatickým volbám na podzim 2005? To what extent can the MB be considered a force that might lead Egypt
toward liberal democracy?



The Society of Muslim Brothers’ success in the November-December 2005 elections for the People’s Assembly sent shockwaves through Egypt’s political system. In response, the regime cracked down on the movement, harassed other potential rivals and reversed its fledging reform process. This is dangerously short-sighted. There is reason to be concerned about the Muslim Brothers’ political program, and they owe the people genuine clarifications about several of its aspects. But the ruling National Democratic
Party’s (NDP) odmítnutí uvolnit své sevření riskuje prohloubení napětí v době politické nejistoty kolem prezidentského nástupnictví a vážných sociálně-ekonomických nepokojů. I když to bude pravděpodobně delší, postupný proces, režim by měl podniknout předběžné kroky k normalizaci účasti Muslimských bratří na politickém životě. Muslimští bratři, jehož sociální aktivity byly dlouho tolerovány, ale jehož role ve formální politice je přísně omezena, vyhrál nevídaný 20 procenta parlamentních křesel v 2005 volby. Učinili tak navzdory tomu, že soutěžili o pouhou třetinu volných míst a navzdory značným překážkám, včetně policejních represí a volebních podvodů. Tento úspěch potvrdil jejich pozici mimořádně dobře organizované a hluboce zakořeněné politické síly. Ve stejnou dobu, to podtrhlo slabiny jak legální opozice, tak vládnoucí strany. Režim se mohl klidně vsadit, že mírné zvýšení parlamentního zastoupení Muslimských bratří by mohlo být použito k podněcování obav z převzetí moci islamisty, a tím by mohlo sloužit jako důvod k zastavení reforem.. Pokud ano, strategie je vystavena velkému riziku zpětného účinku.

Islám a demokracie


Pokud člověk čte tisk nebo poslouchá komentátory mezinárodních záležitostí, často se říká – a ještě častěji naznačeno, ale neříká se – že islám není slučitelný s demokracií. V devadesátých letech, Samuel Huntington spustil intelektuální bouři, když vydal knihu Střet civilizací a přetvoření světového řádu, ve kterém prezentuje své předpovědi pro svět – writ large. V politické sféře, poznamenává, že zatímco Turecko a Pákistán mohou mít nějaký malý nárok na „demokratickou legitimitu“, všechny ostatní „... muslimské země byly v drtivé většině nedemokratické: monarchií, systémy jedné strany, vojenské režimy, osobní diktatury nebo jejich kombinace, obvykle spočívá na omezené rodině, klan, nebo kmenová základna“. Premisa, na které je jeho argument založen, je ten, že nejen že „nejsou jako my“, jsou ve skutečnosti v rozporu s našimi základními demokratickými hodnotami. On věří, stejně jako ostatní, že zatímco v jiných částech světa se myšlence západní demokratizace brání, konfrontace je nejpozoruhodnější v těch oblastech, kde je dominantní vírou islám.
Argument zazněl i z druhé strany. Íránský náboženský učenec, reflektující ústavní krizi v jeho zemi na počátku dvacátého století, prohlásil, že islám a demokracie nejsou kompatibilní, protože lidé si nejsou rovni a zákonodárný orgán je zbytečný kvůli inkluzivní povaze islámského náboženského práva. Podobný postoj nedávno zaujal Ali Belhadj, alžírský středoškolský učitel, kazatel a (v tomto kontextu) vůdce FIS, když prohlásil „demokracie není islámský koncept“. Snad nejdramatičtějším prohlášením v tomto smyslu bylo prohlášení Abú Musaba al-Zarkávího, vůdce sunnitských povstalců v Iráku, který, když stojí před vyhlídkou na volby, odsuzoval demokracii jako „zlý princip“.
Ale podle některých muslimských učenců, demokracie zůstává důležitým ideálem islámu, s výhradou, že vždy podléhá náboženskému právu. Důraz na prvořadé místo šaría je prvkem téměř každého islámského komentáře o vládnutí., umírněný nebo extremistický. Pouze pokud vládce, který přijímá svou autoritu od Boha, omezuje své jednání na „dohled nad správou šaría“, má být uposlechnut. Pokud dělá něco jiného než toto, je nevěřící a oddaní muslimové se proti němu mají bouřit. Zde leží ospravedlnění pro většinu násilí, které sužuje muslimský svět v takových bojích, jaké panovaly v Alžírsku v 90.

Hledání v islámské konstitucionalismu

Nadirsyah Kalhoty

While constitutionalism in the West is mostly identified with secular thought, Islamic constitutionalism, which incorporates some religious elements, has attracted growing interest in recent years. Například, the Bush administration’s response to the events of 9/11 radically transformed the situation in Iraq and Afghanistan, and both countries are now rewriting their constitutions. As
Ann Elizabeth Mayer points out, Islamic constitutionalism is constitutionalism that is, in some form, based on Islamic principles, as opposed to the constitutionalism developed in countries that happen to be Muslim but which has not been informed by distinctively Islamic principles. Several Muslim scholars, among them Muhammad Asad3 and Abul A`la al-Maududi, have written on such aspects of constitutional issues as human rights and the separation of powers. Nicméně, in general their works fall into apologetics, as Chibli Mallat points out:
Whether for the classical age or for the contemporary Muslim world, scholarly research on public law must respect a set of axiomatic requirements.
za prvé, the perusal of the tradition cannot be construed as a mere retrospective reading. By simply projecting present-day concepts backwards, it is all too easy to force the present into the past either in an apologetically contrived or haughtily dismissive manner. The approach is apologetic and contrived when Bills of Rights are read into, say, the Caliphate of `Umar, with the presupposition that the “just” qualities of `Umar included the complex and articulate precepts of constitutional balance one finds in modern texts


Haldun Gulalp

Political Islam has gained heightened visibility in recent decades in Turkey. Large numbers of female students have begun to demonstrate their commitment by wearing the banned Islamic headdress on university campuses, and influential pro-Islamist TV
channels have proliferated. This paper focuses on the Welfare (Refah) Party as the foremost institutional representative of political Islam in Turkey.
The Welfare Party’s brief tenure in power as the leading coalition partner from mid-1996 to mid-1997 was the culmination of a decade of steady growth that was aided by other Islamist organizations and institutions. These organizations and institutions
included newspapers and publishing houses that attracted Islamist writers, numerous Islamic foundations, an Islamist labor-union confederation, and an Islamist businessmen’s association. These institutions worked in tandem with, and in support of, Welfare as the undisputed leader and representative of political Islam in Turkey, even though they had their own particularistic goals and ideals, which often diverged from Welfare’s political projects. Focusing on the Welfare Party, then, allows for an analysis of the wider social base upon which the Islamist political movement rose in Turkey. Since Welfare’s ouster from power and its eventual closure, the Islamist movement has been in disarray. Tento papír bude, proto, be confined to the Welfare Party period.
Welfare’s predecessor, the National Salvation Party, was active in the 1970s but was closed down by the military regime in 1980. Welfare was founded in 1983 and gained great popularity in the 1990s. Starting with a 4.4 percent vote in the municipal elections of 1984, the Welfare Party steadily increased its showing and multiplied its vote nearly five times in twelve years. It alarmed Turkey’s secular establishment first in the municipal elections of 1994, with 19 percent of all votes nationwide and the mayor’s seats in both Istanbul and Ankara, then in the general elections of 1995 when it won a plurality with 21.4 percent of the national vote. Nevertheless, the Welfare Party was only briefly able to lead a coalition government in partnership with the right-wing True Path Party of Tansu C¸ iller.

Egypt at the Tipping Point ?

David B. Ottaway
In the early 1980s, I lived in Cairo as bureau chief of The Washington Post covering such historic events as the withdrawal of the last
Israeli forces from Egyptian territory occupied during the 1973 Arab-Israeli war and the assassination of President
Anwar Sadat by Islamic fanatics in October 1981.
The latter national drama, which I witnessed personally, had proven to be a wrenching milestone. It forced Sadat’s successor, Hosni Mubarak, to turn inwards to deal with an Islamist challenge of unknown proportions and effectively ended Egypt’s leadership role in the Arab world.
Mubarak immediately showed himself to be a highly cautious, unimaginative leader, maddeningly reactive rather than pro-active in dealing with the social and economic problems overwhelming his nation like its explosive population growth (1.2 million more Egyptians a year) and economic decline.
In a four-part Washington Post series written as I was departing in early 1985, I noted the new Egyptian leader was still pretty much
a total enigma to his own people, offering no vision and commanding what seemed a rudderless ship of state. The socialist economy
inherited from the era of President Gamal Abdel Nasser (1952 na 1970) was a mess. The country’s currency, the pound, was operating
on eight different exchange rates; its state-run factories were unproductive, uncompetitive and deep in debt; and the government was heading for bankruptcy partly because subsidies for food, electricity and gasoline were consuming one-third ($7 miliarda) svého rozpočtu. Káhira se ponořila do beznadějné bažiny blokované dopravy a hemžícího se lidstva – 12 milionů lidí se vtěsnalo do úzkého pásu země hraničící s řekou Nil., většina žijících tváří v tváři v zchátralých činžovních domech ve stále se rozšiřujících městských slumech.