RSSVšechny záznamy v "Tunisko" Kategorie

Islamistických hnutí a demokratický proces V arabském světě: Putování šedé zóny

Nathan J. Hnědý, Amr Hamzawy,

Marina Ottaway

Během poslední dekády, Islamistická hnutí se etablovala jako hlavní političtí hráči na Blízkém východě. Společně s vládami, islamistická hnutí, umírněné i radikální, určí, jak se bude v dohledné době vyvíjet politika regionu. Prokázali schopnost nejen vytvářet zprávy s rozšířenou populární přitažlivostí, ale také, a nejdůležitějsí, vytvářet organizace se skutečnými sociálními základy a rozvíjet koherentní politické strategie. Jiné strany,
celkově, selhaly na všech účtech.
Veřejnost na Západě a, zejména, Spojené státy, si význam islamistických hnutí uvědomil až po dramatických událostech, jako je revoluce v Íránu a atentát na prezidenta Anwara al-Sadata v Egyptě. Pozornost je od zářijových teroristických útoků mnohem udržitelnější 11, 2001. Jako výsledek, Islamistická hnutí jsou široce považována za nebezpečná a nepřátelská. Zatímco taková charakteristika je přesná, pokud jde o organizace na radikálním konci islamistického spektra, které jsou nebezpečné kvůli své ochotě uchýlit se k nevybíravému násilí při prosazování svých cílů, není to přesná charakteristika mnoha skupin, které se zřekly násilí nebo se mu vyhýbaly. Protože teroristické organizace představují bezprostřední
ohrožení, nicméně, tvůrci politik ve všech zemích věnovali násilným organizacím nepřiměřenou pozornost.
Jsou to hlavní islamistické organizace, ne ty radikální, to bude mít největší dopad na budoucí politický vývoj na Blízkém východě. Velkolepé cíle radikálů znovu ustavit chalífát sjednocující celý arabský svět, nebo dokonce vnucování zákonů a společenských zvyklostí inspirovaných fundamentalistickým výkladem islámu jednotlivým arabským zemím jsou prostě příliš vzdálené dnešní realitě, než aby je bylo možné realizovat.. To neznamená, že teroristické skupiny nejsou nebezpečné – mohou způsobit velké ztráty na životech i při honbě za nemožnými cíli – ale že je nepravděpodobné, že by změnily tvář Blízkého východu.. Mainstreamové islamistické organizace jsou obecně jiná záležitost. Již měly silný dopad na společenské zvyky v mnoha zemích, zastavení a zvrácení sekularistických trendů a změna způsobu oblékání a chování mnoha Arabů. A jejich bezprostřední politický cíl, stát se mocnou silou účastí na normální politice své země, není nemožné. Realizuje se již v zemích, jako je Maroko, Jordán, a dokonce i Egypt, která stále zakazuje všechny islamistické politické organizace, ale nyní má v parlamentu 88 muslimských bratrů. Politika, ne násilí, je to, co dává mainstreamovým islamistům jejich vliv.

ISLAMIST RADICALISATION

PREFACE
RICHARD YOUNGS
MICHAEL EMERSON

Issues relating to political Islam continue to present challenges to European foreign policies in the Middle East and North Africa (MENA). As EU policy has sought to come to terms with such challenges during the last decade or so political Islam itself has evolved. Experts point to the growing complexity and variety of trends within political Islam. Some Islamist organisations have strengthened their commitment to democratic norms and engaged fully in peaceable, mainstream national politics. Others remain wedded to violent means. And still others have drifted towards a more quietist form of Islam, disengaged from political activity. Political Islam in the MENA region presents no uniform trend to European policymakers. Analytical debate has grown around the concept of ‘radicalisation’. This in turn has spawned research on the factors driving ‘de-radicalisation’, and conversely, ‘re-radicalisation’. Much of the complexity derives from the widely held view that all three of these phenomena are occurring at the same time. Even the terms themselves are contested. It has often been pointed out that the moderate–radical dichotomy fails fully to capture the nuances of trends within political Islam. Some analysts also complain that talk of ‘radicalism’ is ideologically loaded. At the level of terminology, we understand radicalisation to be associated with extremism, but views differ over the centrality of its religious–fundamentalist versus political content, and over whether the willingness to resort to violence is implied or not.

Such differences are reflected in the views held by the Islamists themselves, as well as in the perceptions of outsiders.

Political Islam and European Foreign Policy

POLITICAL ISLAM AND THE EUROPEAN NEIGHBOURHOOD POLICY

MICHAEL EMERSON

RICHARD YOUNGS

Since 2001 and the international events that ensued the nature of the relationship between the West and political Islam has become a definingissue for foreign policy. In recent years a considerable amount of research and analysis has been undertaken on the issue of political Islam. This has helped to correct some of the simplistic and alarmist assumptions previously held in the West about the nature of Islamist values and intentions. Parallel to this, the European Union (EU) has developed a number of policy initiatives primarily the European Neighbourhood Policy(ENP) that in principle commit to dialogue and deeper engagement all(non-violent) political actors and civil society organisations within Arab countries. Yet many analysts and policy-makers now complain of a certain a trophy in both conceptual debate and policy development. It has been established that political Islam is a changing landscape, deeply affected bya range of circumstances, but debate often seems to have stuck on the simplistic question of ‘are Islamists democratic?’ Many independent analysts have nevertheless advocated engagement with Islamists, but theactual rapprochement between Western governments and Islamist organisations remains limited .

Umírněné Muslimské bratrstvo

Robert S. Leiken

Steven Brooke

Muslimské bratrstvo je nejstarší na světě, největší, a nejvlivnější islamistické organizace. Je také nejkontroverznější,
odsuzován jak konvenčními názory na Západě, tak radikálními názory na Blízkém východě. Američtí komentátoři nazvali Muslimské bratry „radikálními islamisty“ a „životně důležitou součástí nepřátelských útočných sil“. … hluboce nepřátelský vůči Spojeným státům." Ajmán al-Zawahirí z Al-Káidy se jim vysmívá za „návnadu[Ing] tisíce mladých muslimských mužů ve frontách k volbám … místo do linií džihádu." Džihádisté ​​nenávidí Muslimské bratrstvo (známý v arabštině jako al-Ikhwan al-Muslimeen) za odmítnutí globálního džihádu a přijetí demokracie. Zdá se, že tyto polohy z nich dělají umírněné, to samé Spojené státy, nedostatek spojenců v muslimském světě, hledá.
Ale Ikhwan také napadá U.S. zahraniční politika, zejména podpora Washingtonu Izraeli, a přetrvávají otázky ohledně jeho skutečného závazku k demokratickému procesu. Za poslední rok, setkali jsme se s desítkami vůdců a aktivistů Bratrstva z Egypta, Francie, Jordán, Španělsko, Sýrie,Tunisko, a Spojené království.

Europe’s Engagement with Moderate Islamists

Kristina Kausch

Direct engagement1 with Islamist political movements has typically been a no-go for European governments. V posledních letech, nicméně, the limits of the European Union’s (EU) stability-oriented approach towards cooperation with authoritarian rulers in the Middle East and North Africa (MENA) to defend EU strategic interests in the region have become increasingly obvious. Incumbent MENA rulers’ attempts to portray the European choice of interlocutors in the region as either stabilising governments or de-stabilising Islamists are increasingly perceived as short-sighted and contradictory. Recent debates suggest that the search for viable alternative policy approaches is leading to a shift in European policy makers’ attitude towards moderate2 Islamist actors.
There is no shortage of incentives to redirect the course of EU policies in the region. Preventing the
radicalisation of Islamist movements in the region is an integral part of the EU’s counter-terrorism strategy. It
has become common wisdom that substantial political reform will only happen through effective pressure from
within. Non-violent, non-revolutionary Islamist parties that aspire to take power by means of a democratic
process have therefore often been portrayed as potential reform actors that carry the hopes of a volatile region
for genuine democratic development and long-term stability

Občanská společnost a demokratizace v arabském světě

Saad Eddin Ibrahim
I když islám je odpovědí, Problémem jsou arabští muslimové

V květnu 2008, arabský národ zažil řadu požárů, nebo raději, ozbrojené konflikty—v

Libanon, Irák, Palestina, Jemen, a Somálsko. V těchto konfliktech,

válčící strany využívaly islám jako nástroj mobilizace

a shromažďování podpory. Kolektivně, Muslimové jsou

vést válku proti muslimům.

Poté, co někteří muslimové zvedli heslo „Islám je řešení,“

to

se ukázalo, že „problémem je jejich islám“. Sotva někteří z nich získali zbraně,

než ji vznesli proti státu a jeho vládnoucímu režimu bez ohledu na to

zda ten režim vládl ve jménu islámu nebo ne.

My máme

vidět to v posledních letech mezi stoupenci Usámy bin Ládina

a organizace Al-Káida na jedné straně, a úřady v

království Saúdské Arábie, na druhé straně. Viděli jsme také an

výbušný příklad tohoto jevu v Maroku, jehož král vládne ve jménu islámu a

jehož titul je ‚Princ věrných.’ Tak každá muslimská frakce zabíjí ostatní muslimy v

jméno islámu.
Rychlý pohled na obsah médií potvrzuje, jak

termín islám as ním spojené symboly se staly pouhými nástroji v rukou těchto muslimů.

Nápadnými příklady těchto frakcí vykořisťujících islám jsou:
Muslimské bratrstvo, Egyptský islámský džihád, a Jamiat al-Islamiyya, v Egyptě

Hamás a hnutí Islámský džihád, v palestinském Hizballáhu, Fatah al-Islam,

and Jamiat al-Islammiyya, in Lebanon The Houthi Zayadi rebels and the Islamic Reform Grouping

(Islah), inYemen The Islamic courts, in Somalia The Islamic Front ,

a 500 nejvlivnějších muslimů

John Esposito

Michael Thick

The publication you have in your hands is the first of what we hope will be anannual series that provides a window into the movers and shakers of the Muslimworld. We have strived to highlight people who are influential as Muslims, thatis, people whose influence is derived from their practice of Islam or from the factthat they are Muslim. We think that this gives valuable insight into the differentways that Muslims impact the world, and also shows the diversity of how peopleare living as Muslims today.Influence is a tricky concept. Its meaning derives from the Latin word influensmeaning to flow-in, pointing to an old astrological idea that unseen forces (like themoon) affect humanity. The figures on this list have the ability to affect humanitytoo. In a variety of different ways each person on this list has influence over thelives of a large number of people on the earth. The 50 most influential figuresare profiled. Their influence comes from a variety of sources; nicméně jsou sjednoceni skutečností, že každý z nich ovlivňuje obrovské části lidstva. Pak jsme je rozbili 500 vůdci do 15 kategorie — Vědecké, Politický,Správní, Rodová linie, Kazatelé, Ženy, Mládí, Filantropie, Rozvoj,Věda a technika, Umění a kultura, Media, Radikálové, Mezinárodní islámské sítě, a Issues of the Day – které vám pomohou pochopit různé způsoby, jak islám a muslimové ovlivňují dnešní svět. Dva složené seznamy ukazují, jak vliv funguje různými způsoby.: InternationalIslamic Networks ukazuje lidi, kteří stojí v čele důležitých nadnárodních sítí muslimů, a Issues of the Day vyzdvihuje jednotlivce, jejichž důležitost je dána aktuálními problémy ovlivňujícími lidstvo.

POLITICAL ISLAM and the West

JOHN L.ESPOSITO


At the dawn of the 21st centurypolitical Islam, ormore commonly Islamicfundamentalism, remainsa major presence in governments andoppositional politics from North Africato Southeast Asia. New Islamic republicshave emerged in Afghanistan,Írán, and Sudan. Islamists have beenelected to parliaments, served in cabinets,and been presidents, prime ministers,and deputy prime ministers innations as diverse as Algeria, Egypt, Indonésie,Jordán, Kuvajt, Libanon,Malajsie, Pákistán, and Yemen. At thesame time opposition movements andradical extremist groups have sought todestabilize regimes in Muslim countriesand the West. Americans have witnessedattacks on their embassies fromKenya to Pakistan. Terrorism abroadhas been accompanied by strikes ondomestic targets such as the WorldTrade Center in New York. In recentyears, Saudi millionaire Osama binLaden has become emblematic of effortsto spread international violence

Arab reforma bulletin

Arab reforma bulletin

Ibrahim al-Houdaiby

Muslim Brotherhood Guide Mohamed Mahdi Akef’s decision to step down at the end of his first term in January 2009 is an important milestone for the largest opposition group in Egypt for two reasons. za prvé, whoever the successor is, he will not enjoy the same historical legitimacy as Akef, who joined the Brotherhood at an early stage and worked with its founder, Hassan al-Banna. All of the potential replacements belong to another generation and lack the gravitas of Akef and his predecessors, which helped them resolve or at least postpone some organizational disputes. The second reason is that Akef, who presided over a major political opening of the group in which its various intellectual orientations were clearly manifested, has the ability to manage diversity. This has been clear in his relations with leaders of the organization’s different currents and generations and his ability to bridge gaps between them. No candidate for the post seems to possess this skill, except perhaps Deputy Guide Khairat al-Shater, whose chances seem nil because he is currently imprisoned.

Popírání reformy: Egypt a Tunisko

Jeffrey Azarva

On November 6, 2003, President George W. Bush proclaimed, “Sixty years of Western nations excusingand accommodating the lack of freedom in the Middle East did nothing to make us safe—because in the longrun, stability cannot be purchased at the expense of liberty.” This strategic shift, coupled with the invasionsof Iraq and Afghanistan, put regional governments on notice. The following spring, Tunisia’s president, ZineEl Abidine Bin Ali, and Egypt’s president, Hosni Mubarak—stalwart allies in the U.S.-led war on terrorismand two of North Africa’s most pro-American rulers—were among the first Arab leaders to visit Washingtonand discuss reform. But with this “Arab spring” has come the inadvertent rise of Islamist movementsthroughout the region. Nyní, as U.S. policymakers ratchet down pressure, Egypt and Tunisia see a greenlight to backtrack on reform.